Agrese 4: Nevychovaný fracek, nebo dítě, které volá o pomoc?

Na hřišti se ozve pláč. Jedno dítě právě kouslo druhé. Nebo ho praštilo lopatkou. Nebo tahá kamarádku za vlasy.

A kolem stojí dospělí.

„To je ale nevychované dítě.“

„Tohle by si moje nikdy nedovolilo.“

„Maminka by ho měla konečně začít vychovávat.“

Kolikrát jsme něco podobného slyšeli? A kolikrát jsme si to možná sami pomysleli?

Jenže…

Co když nevidíme celý příběh?

Před několika týdny bych byla nejspíš jednou z těch maminek, které si řeknou:

„Tohle se přece nedělá.“

Pak se to ale stalo nám. Naše téměř tříletá dcera začala ubližovat své nejlepší kamarádce.

Tahání za vlasy.

Kousání.

Strkání.

Byla jsem zoufalá. Říkala jsem si: "Kde jsme udělali chybu? Proč zrovna moje dítě? Co si o nás ostatní myslí?"

Protože věřte mi… Pohledy ostatních bolí.

Jenže nikdo z těch lidí neviděl poslední měsíce našeho života.

Neviděl, že jsem bojovala s nádorovým onemocněním, pravidelné chemoterapie, týdny, kdy jsem nebyla doma. Neviděl, že dcera přišla o večerní uspávání, o kojení, o společné výlety, oobyčejnou jistotu, že maminka bude zítra doma...

Ona to všechno prožila. Jen to neuměla pojmenovat. Protože jí ještě nejsou ani tři roky.

Dětské emoce

Děti neříkají: „Mám strach.“

Neřeknou: „Jsem zmatená.“

Ani: „Potřebuji pomoc.“

Děti to ukazují chováním. Některé začnou být hodně přilnavé. Jiné se znovu počůrávají. Další se budí v noci. A některé… Začnou kousat.

To samozřejmě neznamená, že bychom měli agresi omlouvat. Neměli.

Dítě potřebuje jasnou hranici. Musí vědět, že ubližovat druhým není v pořádku.

Ale stejně důležité je položit si otázku: Proč se to děje?

Protože trestat dítě za to, že neumí zvládnout emoce, je podobné, jako trestat dospělého za to, že neumí cizí jazyk. Nejdřív ho ten jazyk musíme naučit.

Od té doby se dívám jinak nejen na svou dceru, ale i na všechny ostatní děti.

Na chlapečka, který na hřišti pořád někoho strká. Na holčičku, která hystericky křičí v obchodě. Na dítě, které neposlechne na první dobrou.

Možná jsou prostě jen nevychované.

Ale možná…

Možná doma zažívají něco, co si neumíme představit.

Možná se rodiče právě rozvádějí.

Možná jim zemřela babička.

Možná se narodil sourozenec.

Možná je jejich maminka po chemoterapii.

Možná se bojí.

A my to nevíme.

To ale neznamená, že máme všechno omlouvat. Znamená to jen jediné. Že bychom měli být opatrní se soudy.

Protože za dvěma minutami chování nevidíme dva roky života.

Co když je za tím příběh, který neznám?

Dnes, když moje dcera někoho uhodí, neříkám si: "Mám nevychované dítě."

Říkám si: "Moje dcera se učí zvládat emoce. A zrovna teď potřebuje, abych byla její průvodce, ne její soudce."

A myslím, že to stejné platí i pro nás dospělé.

Než někoho označíme za špatného rodiče…

Než dítě nazveme nevychovaným frackem…

Možná bychom si mohli položit jedinou otázku.

Co když je za tím příběh, který neznám?

Dítě nám svým chováním neukazuje, jak zlobivé je. Často nám ukazuje, jak těžký batoh právě nese. A ten batoh není vždy vidět.

Agrese 1: Proč děti ubližují?

Agrese 2: Co dělat, když vaše dítě kouše nebo bije ostatní?

Agrese 3: Co když je ublíženo vašemu dítěti?

Agrese 4: Nevychovaný fracek, nebo dítě, které volá o pomoc?

Agrese 5: Proč se někdy potřebujeme učit od vlastních dětí