Kde je datel?

Byli jsme na dni otevřených dveří v lesní školce. Dcera si tam krásně hrála. Klidně přecházela od jedné aktivity ke druhé, zkoumala okolí, zapojovala se mezi ostatní děti. 

A já jsem si v tu chvíli říkala, jak je příjemné jen tak stát stranou a pozorovat, jak si dítě hledá své místo.

Pak se ozvalo ťukání. Rytmické klepání, které se rozléhá mezi stromy. Datel.

Když dítě slyší něco, co potřebuje vidět

 Dcera okamžitě zpozorněla. Není divu – před nějakým časem jsme měli štěstí a jednoho datla jsme opravdu viděli při práci. Takže dobře věděla, kdo ten zvuk vydává.

Jenže tentokrát nikde nebyl vidět. A to byl problém. Najednou se rozplakala a nedokázala myslet na nic jiného.

Chodila od dítěte k dítěti a ptala se:

„Neviděli jste datla?“

Paní učitelky se ji snažily rozptýlit. Ukazovaly jí jiné ptáčky – živé, plyšové i dřevěné. Na chvíli ji to vždy zaujalo. Ale za pár minut přišla znovu stejná otázka:

„Kde je datel?“

Bylo vidět, jak je z toho opravdu nešťastná. Jako by její hlava potřebovala ten příběh dokončit. Slyší datla, takže ho přece musí někde vidět.

Někdy nejde o prostředí. Jen o nedokončený příběh

Jakmile jsme ze školky odešli, všechno najednou skončilo.

Datel přestal být téma. Dcera začala mluvit o úplně jiných věcech.

Jen ještě mezi řečí poznamenala:

„Já už do té školky nechci jít.“

A já samozřejmě začala přemýšlet.

Co když se jí tam nelíbilo?
Co když ji něco vyděsilo?
Co když jsme udělali chybu?

Když rodič hledá problém tam, kde žádný není

Později mi došlo, že to možná nebyla vůbec školka. Možná to byl prostě datel. Někdy totiž dětský svět funguje jinak než ten náš. Malá věc, kterou bychom my dospělí přešli, může být pro dítě velký příběh, který potřebuje pochopit. A když se to nepovede, přijdou emoce.

Možná to nebyl problém školky

Možná jen příběh, který zůstal nedokončený. A možná právě takhle nějak vypadá svět dvouapůlletého dítěte.

Proč se malé děti někdy „zaseknou“ na jedné věci

Ve věku kolem 2–3 let děti teprve skládají svět dohromady. Když něco slyší, očekávají, že to také uvidí. Když něco začne, potřebují, aby to mělo konec.

Když příběh nedává smysl, vzniká napětí. A to napětí se často projeví emocemi.