První den ve školce

Tak je to tady.

Přišel den, kdy šla moje Píďalka poprvé do školky.

Ten den, který jsem si možná někdy představovala jako vzdálenou budoucnost, je najednou skutečnost.

A vlastně jsem na něj byla docela dobře připravená.

Školku jsem vybírala opravdu pečlivě. Už rok dopředu jsme ji navštěvovaly v rámci dopoledního kroužku pro rodiče s dětmi. Chodily jsme také na různé akce školky – vítání jara, společná setkání a další příležitosti, kdy jsme mohly být součástí života školky.

Moje dcera tedy prostředí znala.

Znala paní učitelky.

Znala některé děti.

Nebyl to pro ni úplně cizí svět, do kterého by jednoho dne najednou vstoupila.

A já si říkala, že právě díky tomu by to mohlo být jednodušší.

A také bylo.

Ona to zvládla skvěle

První den proběhl vlastně lépe, než jsem čekala.

Píďalka to zvládla.

Bez velkého dramatu. Bez scén, které jsem si možná někde v koutku duše představovala.

A tak jsem s ní chvilku pobyla ve školce a poté odjela domů.

A pak jsem otevřela dveře našeho bytu.

A bylo ticho.

To ticho mě překvapilo

Člověk si myslí, že se na klid těší.

Několik let je doma neustálý ruch.

„Mami.“

„Podívej!“

„Pojď sem.“

„Pomůžeš mi?“

Hračky.

Pohádky.

Jídlo.

Ven.

Domů.

Spánek.

A pořád dokola.

A najednou…

Nic.

Sedím v obýváku.

Nikdo mě nepotřebuje.

Nikdo na mě nemluví.

Nikdo po mně nic nechce.

A já si najednou říkám:

Co mám vlastně dělat?

Přitom seznam úkolů mám dlouhý až běda.

V hlavě mám tolik věcí, které jsem si říkala, že konečně udělám, až bude dcera ve školce.

Uklidit.

Vyřídit.

Dodělat.

Naplánovat.

Napsat.

A přesto jsem chvíli jen seděla.

Protože jsem na takové množství času a klidu vůbec nebyla zvyklá.

Některé představy se nenaplní

Možná je v tom pro mě ještě jeden zvláštní rozměr.

Ti z vás, kteří mě už trochu znají, vědí, že jsme se zatím neúspěšně pokoušeli o druhé dítě.

Původně jsem si nástup do školky představovala trochu jinak.

Říkala jsem si, že až dcera půjde do školky, budu se mezitím doma starat o miminko.

Doma bude další malé dítě.

Další život.

Další kolotoč.

Jenže život si to naplánoval jinak.

Kvůli rekonvalescenci teď musím s dalším těhotenstvím několik měsíců počkat.

A tak se moje představa nenaplnila.

Školka přišla.

Miminko ne.

A já najednou stojím uprostřed úplně nové životní etapy.

Najednou mám čas

A možná je právě tohle něco, na co jsem nebyla připravená.

Ne na to, že bude dcera ve školce.

Ale na to, že budu mít čas sama pro sebe.

Najednou mám několik hodin, které nemusím věnovat dítěti.

A přestože jsem si dlouho říkala, jak moc je potřebuji, když skutečně přišly, nevěděla jsem, co s nimi.

Je zvláštní, jak rychle si člověk zvykne na život, ve kterém je neustále potřeba.

A jak zvláštní může být zjistit, že najednou potřeba není.

Možná nemusím všechno stihnout

Sedím tedy v prázdném obýváku.

A poprvé po dlouhé době mám prostor.

Nejdřív mě napadne, kolik věcí bych mohla udělat.

Ale možná nemusím.

Možná nemusím první den školky vyčistit celý byt.

Možná nemusím vyřídit všechny resty.

Možná nemusím ten nově vzniklý čas okamžitě zaplnit.

Možná si jen potřebuju zvyknout.

Na ticho.

Na klid.

Na to, že můžu dopít kávu, aniž by mi mezitím někdo něco převrhl.

Na to, že můžu chvíli jen sedět.

A možná si také potřebuju dovolit trochu smutku.

Protože i když jsem na svou holčičku pyšná, že to zvládla, její odchod do školky pro mě znamená, že jedno období našeho společného života definitivně končí.

Už mě nebude potřebovat každou minutu.

A to je dobře.

Ale může to zároveň trochu bolet.

Tak začíná nová kapitola

Dnes tedy nezačala jen školka.

Začalo něco nového i pro mě.

Nevím ještě přesně, jak tyhle hodiny využiju.

Nevím, jestli budu produktivní.

Nevím, jestli všechno stihnu.

A možná ani nechci.

Možná si nejdřív jen potřebuji zvyknout na to, že je doma přes den ticho.

A že to ticho není prázdnota.

Je to prostor.

Prostor, který po několika letech zase patří trochu i mně.

A tak tu dnes sedím v prázdném obýváku, koukám kolem sebe a říkám si:

Tak jo.

Píďalka jde do školky.

A já se teď budu pomalu učit, jaké je to být zase chvíli jen sama se sebou. 🤍