Když má vaše tříleté dítě lepší argumenty než vy

Kdy už bude konečně mluvit?

Ještě před pár lety jsem si myslela, že až bude moje dítě umět pořádně mluvit, všechno bude jednodušší.

To bylo roztomilé. A také velmi naivní.

Protože dítě, které neumí mluvit, vám maximálně ukáže prstem, co chce.

Dítě, které už mluvit umí, vám vysvětlí, proč to chce, proč to potřebuje, proč je vaše řešení špatně, a především proč byste měla změnit názor.

A pokud máte doma dítě, které je navíc opravdu dobrý vyjednavač, připravte se. Máte doma malého právníka.

Mami, já bych chtěla…

V určitém věku se z obyčejného: „Mami, já chci pohádku.“

stává: „Mami, já bych chtěla pohádku, protože jsem dneska byla hodná. A už jsme dlouho žádnou neměli. A včera jsme měli jen jednu. A když si ji pustím teď, tak potom půjdu spát.“

A vy stojíte v kuchyni a říkáte si: „Počkej. Cože?“

Kdy se z toho malého dítěte stal člověk, který má připravené argumenty? A hlavně – proč jsou některé z nich vlastně docela dobré?

Můžu jít po obědě domů?

Každé ráno se při oblékání do školky ozve: „Mami, přijdeš pro mě po obědě?“

Neptám se jí. Ona se ptá mě.

Každý den.

A já každý den odpovídám: „Ne, Píďalko. Přijdu až po odpolední svačince“.

A tím by to mohlo skončit. Jenže moje Píďalka má jiný názor.

ona: „Ale já chci po obědě.“

já: „Já vím.“

ona: „Ale já to tam tak dlouho nevydržím.“

já: „Rozumím.“

ona: „Tak přijdeš pro mě?“

já: „Ne, přijdu po svačince.“

A pak přichází další argument.

A další.

V tu chvíli už si připadám, jako kdybych seděla u jednacího stolu a protistrana právě vytáhla nový důkaz.

A pozor. Ona si umí sehnat i komplice

Jednou byla ve školce tak přesvědčivá, že přesvědčila i vychovatelku, že jde po obědě domů.

Nevím přesně, co jí řekla, ale očividně to bylo velmi přesvědčivé. Protože když jsem přišla odpoledne v obvyklý čas, dozvěděla jsem se, že Píďalka měla už po obědě nachystanou v batohu odpolední svačinu a byla připravena na odchod.

A já si jen říkala: Takže už to není jen vyjednávání se mnou. Už si shání i komplice.

Nejtěžší je nenechat se vtáhnout

Protože někdy má dítě opravdu neuvěřitelnou schopnost vás přesvědčovat. Čím víc vysvětlujete, tím víc materiálu mu dáváte.

Řeknete: „Po obědě tě nevyzvednu, protože potřebuješ odpočinek.“

ona: „Já si odpočinu doma.“

já: „Ale když jdeš po obědě, jsi unavená.“

ona: „Slibuji, že budu spinkat.“

já: „Vždyť minule jsi byla protivná.“

ona: „Už nebudu.“

já: „Ale po obědě si chceš vždycky ještě hrát.“

ona: „Chci jít dneska po obědě.“

A najednou už vůbec neřešíte školku. Řešíte historický spor o to, zda byla vaše dcera před čtyřmi dny protivná.

Takže jsem zjistila, že někdy je nejlepší odpověď opravdu jen: „Já vím, že bys to chtěla. Dneska jsem ale rozhodla takhle.“

A konec.

Ne proto, že její názor není důležitý, ale proto, že ne každé rozhodnutí je k vyjednávání.

Protože někdy není potřeba vyhrát

Možná je to jedna z těch věcí, které se jako rodiče učíme společně s dětmi. Nemusím ji umlčet. Nemusím ji přesvědčit, že moje rozhodnutí je nejlepší. Nemusím mít poslední slovo.

Stačí klidně říct: „Slyším tě. Chápu, co chceš. A moje odpověď je ne.“

Skončí tím debata? Velmi pravděpodobně ne a přijde další a další argument.

Jak to řeším já? Většinou si připravím jednu větu, například: "Už jsem se rozhodla, že dnes nepůjdeš domů po obědě." a tu pak opakuji stále dokola.