Věnujte čas těm, kteří ho chtějí trávit s vámi

Nedávno jsem náhle přišla o svou milovanou babičku.
O to větší šok to byl, že nemoc byla krátká a těžká. Nikdo z nás nic takového nečekal.

I já jsem si v životě prošla obdobími, kdy jsem babičku nebrala tak vážně, jak by si zasloužila. Kdy jsem si myslela, že času je dost. Že to počká.

Čím jsem byla starší, tím víc mi docházelo, jak je život pomíjivý. A jak důležité je užívat si společné chvíle dřív, než zmizí.

Dnes jsem nesmírně vděčná za jednu obyčejnou věc.
Za to, že jsem své dceři v prvních letech jejího života nekupovala drahé fondánové dorty. Místo toho jsem nechala babičku, aby jí upekla ten svůj. Obyčejný piškotový.

Babička s nadšením vymýšlela, z jakého ovoce udělá náplň. Sháněla svíčky. Smála se dětským prstíkům zabořeným do dortu. A když kousek dortu občas skončil i v ústech? O to větší měla radost.

Ne proto, že by ten dort byl dokonalý.
Ale proto, že byla u toho. Že dort, který upekla, vytvořil dětský úsměv.

Vím, že ne každý má to štěstí mít prarodiče nablízku. Tenhle text proto nepíšu jako chvástání. Píšu ho jako tiché připomenutí pro ty, kteří tu možnost ještě mají.

Buďte s nimi. Naslouchejte jim. Važte si času, který vám dávají.

Protože je tu jedna pravda, kterou slyšíme neradi.
Nikdo z nás tu nebude věčně.