Když nesmíte otěhotnět, ale přejete si to každý den

Jsou období, kdy člověk po miminku touží.

A pak jsou období, kdy po něm touží možná ještě víc.

Ne proto, že by se něco změnilo.

Ale protože ví, že nesmí.

Po léčbě mi lékaři doporučili minimálně půl roku neotěhotnět.

Rozumím tomu.

Vím proč.

Vím, že je to důležité.

A stejně je to někdy neuvěřitelně těžké.

Najednou jsou těhotné úplně všechny

Nevím, jestli je to nějaký zvláštní zákon vesmíru. Ale od chvíle, kdy jsme dostali doporučení počkat, mám pocit, že jsou těhotné úplně všechny ženy kolem mě.

V obchodě.

Na hřišti.

Na sociálních sítích.

V reklamách.

Možná tam byly vždycky. Jen jsem je dřív nevnímala. Dnes je vidím všude.

A občas si říkám, jestli si ze mě vesmír nedělá trochu legraci.

Není to závist

Možná bych měla říct jednu důležitou věc. Nezávidím.

Když vidím těhotnou ženu, nepřeju jí nic špatného. Naopak. Mám radost, že se jí možná plní sen. Jen mě to pokaždé na malou chvíli vrátí k tomu mému snu. K tomu, který teď musí počkat.

Jak popsat ten pocit?

Dlouho jsem přemýšlela, jak to vlastně pojmenovat. Není to smutek. Není to lítost.

Doma mám svoji Píďalku.

Každý den mi připomíná, jak obrovské štěstí mám. A právě proto bych ani nechtěla, aby tento článek vyzněl nevděčně.

Spíš je to... prázdnota. A trochu bezmoc. Protože tentokrát nemůžu nic udělat.

Nemůžu jíst zdravěji.

Nemůžu víc odpočívat.

Nemůžu se víc snažit.

Nemůžu nic urychlit.

Nezbývá než čekat.

Čekání je zvláštní disciplína

Nikdy jsem si nemyslela, že čekání může být tak vyčerpávající.

Ne fyzicky.

Psychicky.

Protože každý měsíc člověku připomene, že ještě ne. Ještě není čas. Ještě musíme vydržet.

A člověk vlastně ani nemá možnost něco ovlivnit.

Jen trpělivě důvěřovat.

A možná se právě teď učím něco důležitého

Neumím to ještě. Ale možná se učím přijmout období života, které nemůžu řídit.

Já mám ráda plány.

Ráda odškrtávám splněné cíle.

Jenže některé věci se odškrtnout nedají.

Některé prostě potřebují svůj čas.

Ať se nám to líbí, nebo ne.

Tak si dovolím čekat

Ne pasivně.

Ne rezignovaně.

Ale s nadějí.

Budu si užívat čas s Píďalkou.

Budu psát.

Budu tvořit Mamkavárnu. Budu dohánět všechny věci, které jsem dlouho odkládala.

A někde hluboko v sobě budu věřit, že až přijde ten správný čas, poznám to.

Možná totiž právě tohle období není jen o čekání na další miminko.

Možná je i o tom, abych se na něj znovu připravila.

Tentokrát trochu jinak.

Jsou přání, která se nesplní dřív jen proto, že si je přejeme víc. A právě to je někdy nejtěžší přijmout.